Na druhém říjnovém kurzu ve Věcově nás v pátek před obědem navštívila redaktorka z regionální redakce MF Dnes pro přílohu Vysočina s fotografem - a už v sobotním vydání jsme si o našem kurzu mohly v novinách přečíst:
U kolovrátku můžeme sedět i v moderní době, tvrdí ženy
Věcov - Když člověk vkročí
do místnosti hostince ve Věcově na Žďársku, kde Daniela Linhartová
pořádá dnes už pravidelný kurz v tkaní, předení a jiném zpracování vlny,
připadá si jako ve starodávné kuchyni u prababičky nebo jako v pohádce.
Dvě ženy sedí u kolovrátků a předou, další pracují u tkalcovských
stavů. Jen ty přadleny nemají pověstné velké palce. "To je pověra, tak
je to jen v pohádce," říká usměvavá Daniela Linhartová.
Žena, která se původně živila prací u finanční firmy,
dnes pořádá kurzy pro lidi, kteří se chtějí naučit pracovat s vlnou.
Sama se ke kolovrátku dostala poměrně nedávno a starobylému řemeslu
úplně propadla. "Shodou náhod se mi dostal do rukou časopis, kde byla
paní u kolovrátku. Měla jsem zájem o výrobek a zkoušela ji kontaktovat,
to však tehdy nevyšlo, a tak jsem si řekla, že to zkusím sama," popisuje
prvotní impuls Linhartová.
Když však před čtyřmi lety objevila na chalupě
kolovrátek po babičce, o předení a tkaní nevěděla vůbec nic. Díky
manželovi, jenž pracuje jako programátor, se přes internetovou
konferenci zvanou spinlist zkontaktovala s lidmi z branže a s chovateli
ovcí, a postupně nabrala zkušenosti. "Byla jsem tehdy překvapena, že se
dnes kolovrátky vůbec vyrábějí. Myslela jsem, že je doma mají jen ti,
kteří je zdědili po babičce," říká Linhartová. Protože ten její
kolovrátek byl spíše muzejní kousek a spřádal jen len, dovezla si nový
spolu s česačkou na vlnu ze zahraničí. "Původně to byla moje záliba, pak
mě ale kamarádka přesvědčila, že lidem by se to určitě líbilo," vypráví
podnikavá žena.
Založila proto firmu, zkontaktovala výrobce a
dodavatele kolovrátků a tkalcovských stavů na Novém Zélandu a postupně
se propracovala i k pořádání kurzů. "Někteří nevěří, že je za víkend
možné naučit se příst. Ale je to jako s plaváním. Člověk to zkouší, ono
to nejde a nejde a najednou to umí," vysvětluje. První kurz uspořádala
loni v červnu. Po jednodenních workshopech v Praze začala organizovat
vícedenní pobyty a azyl našla právě na farmě rodiny Kadeřávkových
ve Věcově, jež má šlechtitelský chov ovcí.
Kurzů se účastní především ženy, kolovrátek však prý
už přilákal i nejednoho muže. Ve Věcově se učí příst, tkát, barvit a
plstit sedm žen. Snad všechny mají něco společného s chovem ovcí. "Když
prodám vlnu, za kilo dostanu dvacet korun, střihači zaplatím padesát
plus cesťák a ještě vlnu do výkupu musím dovézt. A skladovat vlnu
na půdě je škoda, je to krásný materiál," říká Maruše Nová z Holenice
v Českém ráji.
Stejné plány má o rok mladší Margita Hrubá z Oldříše
u Poličky. "Nikdo to moc nedělá, lidi vlnu vyhazují. Já sice pracuji
ve stavební firmě, ráda bych se ale živila zpracováním vlny,"
vysvětluje, zatímco kolem spokojeně vrčí kolovrátky. Laikovi připadá
práce přadleny jednoduchá, umět z chuchvalce vlny spříst vlákno a k tomu
ještě zkoordinovat ovládání pedálu a kola chce ale opravdu cvik.
Nejprve se přede na jednu cívku, pak na druhou a
následuje skaní, kdy se nitky z těchto dvou cívek dají dohromady,
přičemž kolečko se točí opačně. Tím se zabrání kroucení příze. Pak
přadlena udělá přadýnko, které navine na klubíčko a už stačí jen
plést...
PETRA MARKOVÁ
Stejně jako minule, na konci obou kurzů jsme už opět s paní Kadeřávkovou domluvily další kurzy ve Věcově na 22. - 25.4.2004 příprava vlny, předení, tkaní a barvení pro začínající a na 6. - 9.5.2004 předení, tkaní, barvení a plstění pro pokročilé.
Přidáno 25. 10. 2003
